Pojmenovat motocykl po nadýmající luštěnině je docela zvláštní strategie a je jen otázkou, co tím chtěl autor myšlenky sdělit. Možná tzím nemyslel rostlinu z čeledě fazolovitých, ale typický druh světlometů, často se objevujících na maskách typu streetfighter, případně něco podobného.

Model Lens ( česky čočka) se objevil na výstavě Motocykl již předloni a mezi ostatními výkřiky jménem Kentoya působil jako ten nejvíc nejdrsnější streetfighter. Motorka měla masku s dvěma nad sebou umístěnými čočkami, průduchy ve stylu Ducati 999, loukoťová kola a jednovačkový motor, který byl shodný s agregátem několika dalších modelů. Ani u podobných značek konstruktéři nespí, a tak se na Motocyklu 2004 zjevila další evoluční varianta zmíněného stroje. Maska již čočky nehostí, loukoťová kola zůstala a nejvýraznější změnou je dvouvačkový jednoválec. Motor je na rozdíl od předchozího modelu chlazen nejen vzduchem, ala v boji proti přehřátí mu pomáhá také před motorem uložený výměník oleje. Ten je schován za chromovým krytem s mřížkou z tahokovu a vedou k němu opletené hadice, takže motorový prostor vypadá na pohled docela drsně a výkonně. Od chromování některých částí agregátu továrna naštěstí upustila a jednoválec s mohutnou hlavou se tváří dospěle a dalo by se skoro říct, že japonsky.

Blinkry proti plastu

Než si na motorku sednu, chodím kolem ní a říkám si, že spolu s Lensem se ve stopětadvacítkách objevila motorka, která vypadá fakt dobře. Teda hlavne všechno od předního kola k sedlu. Dvoupístek, šestipaprsková kola, chladič oleje s opletenými hadicemi, "rýč" pod motorem. Nevzpomínám si, že by něco podobného měla jiná stopětadváca. Škoda ale, že motorka pokračuje i dozadu, kde dojem docela kazí skoro rovnoběžně se zemí vedený výfuk s chromovaným krytem, dvě pružící jednotky (opět potaženy vrstvou chromu) a už na pohled těžké blinkry zasazené do tenkého plastu. Ještě před nasednutím mě napadlo: "Tohle nemůže přežít", a taky že ne. Několik stoppie a uložení těžkotonážních ukazatelů směru rozpáralo poddimenzovanou umělou hmotu jako rychle jedoucí Volha vyběhnuvší srnu.

Voltmetr neuškodí, ani nepomůže

Když už mám kochání dost, přesouvám se do tužšího úzkého sedla a vybírám si mezi startérem a nakopávačkou. Nohu se mi zvedat nechce, takže dnes vítězí elektřina a agregát se probouzí. Než se dostanu z dohledu, nechávám motor klidně převalovat ve středním pásmu a zbývá mi spousta času na sledování palubky. Ta má "rychlé" podbarvení a kromě tacha a otáčkoměru nechybí voltmetr, jehož přítomnost mi sice nevadí, ale na druhou stranu ani nepomáhá. Palivoměr by se sem určitě hodil víc a aspoň bys mohl zajet k pumpě dřív, než na palubce začne svítit kontrolka rezervy, která není vidět zrovna nejlíp. Motorka má navíc i palivový kohout, takže mi smysl žlutého světla tak nějak uniká. K motorce jako je Lens se podle mě moc nehodí taky rukojeti, jak vystřižené z katalogu firmy Highway Hawk. Ale to je spíš věc názoru a přinejhorším rychlé výměny za jiné hefty.

Pětka šetří benzín

Dojíždím do redakce, dávám motorce dobrou noc a nechávám ji odpočinout před následujícím dnem, kdy si chceme jít s Kubou zajezdit. Problém je v tom, že Kuba má na test Buella, takže Lense čeká jedno z nejtěžších období jeho života. Očekávaná chvíle přichází a otáčkoměr Kentoyi se po zahřátí poprvé dostává do červeného pole, konkrétně na dvanáctisíc otáček. Přes ně se motoru se evidentně nechce a ke slovu přichází převody. Ten sekundární je ale hodně dlouhý a jakmile se další kvalt chytí, spadnou otáčky o dva tisíce. Odstupňování mi přijde podobné Jawě 350, Lens má však na víc pětku, která je něco na způsob dálničního rychloběhu. Nejvyšší rychlost kolem 115 za hodinu se dá jet už na čtyřku, pětku motor víc neroztočí, a tak se poslední rychlost spíš než na překračování limitu hodí na šetření jak motoru, tak paliva. Jednoválec se díky dlouhému převodu rozbíhá do otáček docela pomalu, a tak mě spíš bavilo klidné brouzdání po okreskách než pokusy o rychlou jízdu.

Brzda chce tuning

V zatáčkách se Lens na tenkých gumách chová sice zvláštně, ale když si na houpavý podvozek zvykneš a naučíš se odhadovat hranice gum, rozhodně nebudeš nejpomalejší. Při nájezdu je potřeba mít motor v otáčkách (alespoň 9 tisíc), zalehnout na nádrž, trochu vysednout a neubírat. Motorka se pod tebou bude sice houpat, ale nezahodí tě. Chybou je, že dost váhy je nahoře, kdyby se pár kilo přesunulo do podpalubí a v továrně by na brejle nasadili širší řidítka, mašina by se hodně zlepšila. Trochu tuningu by zasloužila i přední brzda, dvoupíst vypadá, že má síly na rozdávání, ale není tomu tak. Nástupu chybí důraz a páčka se dá bez zablokování kola domáčknout až úplně k řídítkům. Dodávaná síla je srovnatelná s ostatními patnáctikoňovými stopětadvacítkami, ale její náběh je znatelně pomalejší (to by asi rychle vyřešila opletená hadice a lepší destičky).

Zdroj: ČMN č.30/2004